Narodila jsem se ve vesničce jménem Malá Vrbka, která je součástí mikroregionu Horňácko. Je to malá vesnička nacházející se v Bílých Karpatech, kde v minulosti téměř v každém domě byl tkalcovský stav. Právě na jednom takovém tkal i můj dědeček Jan Okénka a předtím jeho otec, Tomáš Okénka, který si ho pořídil po návratu z Ameriky po první světové válce, jako vyřazený, minimálně sto let starý. Už v té době se jich na celém Horňácku nacházelo jen několik. Jako malá holka, jsem ráda sedávala u stavu a dívala se, jak můj dědeček tká a postupně se od něj naučila všechny techniky. Nikdy mě však nenapadlo, že se tím budu někdy živit.

Po gymnáziu jsem vystudovala Vysokou školu zemědělskou, obor sadovnicko-krajinářský. Bohužel jsem se této práci nikdy plně nevěnovala. Hned po škole jsem založila rodinu a po mateřské dovolené jsem nemohla v tomto oboru sehnat práci, tak jsem si řekla, že se pokusím si alespoň trochu přivydělat tkaním. Snažila jsem se stavět na jménu mého dědečka Jana Okénky, který tkal pro ÚLUV (Ústředí lidové umělecké výroby). Začala jsem vytvářet dečky a polštářky do domácností, jako dělal můj děda. Postupně jsem si udělala vlastní jméno, jezdila předvádět řemeslo na různé akce po celé republice a snažila se s tímto řemeslem seznámit co nejvíce lidí. Naučila jsem postupně tkát své dvě dcery i manžela, který mě vždy v této práci podporoval. Nikdy by mě však nenapadlo, že dostanu od ministra kultury titul Nositel tradice lidových řemesel, což je ocenění, které je uděleno nejvýše pěti řemeslníkům ročně. Dostávají ho ti, kteří na vysoké úrovni ovládají zánikem ohrožené technologie lidové výroby, zajišťují jejich uchování a předávání budoucím generacím.

Od roku 1995, kdy jsem se tímto řemeslem začala živit, se můj sortiment rozšířil o další výrobky. Nikdy jsem však nezanevřela na výrobu součástí ke krojům, jako jsou tkané pánské zástěry a dámské rubáče (spodničky) a také velké vzorované polštáře, kterým se říká cíšky. Ještě dnes se najde někdo, kdo takový výrobek potřebuje a já ho vždy s chutí vytvořím. Přeci jen se jedná o zachování naší lidové umělecké výroby.

Má inspirace

Spousta lidí se mě neustále ptá, kde beru inspiraci na nové výrobky, jak mě co napadá. Lhala bych, kdybych  řekla, že je vše z mé hlavy. Co se týče samotných vzorů, tak vycházím z toho, co mě naučil můj děda, inspiruju se jeho výrobky, které mi v domácnosti slouží dodnes. Občas mě ale napadne něco nového a tak to vyzkouším. Na nové vzory má však nejlepší nápady můj manžel, který se nebojí experimentovat a často se stane, že přijde s tak krásným vzorem, že se ho také naučím a je tak součástí mých výrobků. Ono přece i v minulosti měl každý tkadlec svůj rukopis a ještě dnes poznám, co tkal můj děda a co někdo jiný z vesnice, který si tímto řemeslem přivydělával.

Co se týče samotných výrobků, tak kromě součástí ke krojům, jsem začínala s výrobou deček, prostírání a polštářků do domácností, jako tkal můj děda. Pak jsem ale musela na chvíli s dcerou do nemocnice, a tam jsem s ní vyráběla takové jednoduché lněné ptáčky, abychom se zabavily. Střih to mělo velmi jednoduchý, a tak jsem si řekla, co kdybych je zkusila vyrobit z tkané látky. Nakonec se povedlo, a to byl začátek ve výrobě různých dekorativních drobností. Postupně jsem začala z tkané látky vyrábět rybičky, panenky, andělíčky a další drobnosti. Velkými pomocnicemi mi byly i mé dvě dcery, které buď poskytly nápad na samotný výrobek, či to, jak výrobek vytvořit.

Velkým hitem, hlavně na slavnostech, se však staly mé koštovky na krk. To na jedné akci si jeden známý koupil u mě takový malý pytlíček na krk, co jsem tehdy vyráběla pro děti na drobné, a dal si do něj štamprli. Jakmile jsem to viděla, tak jsem si s manželem řekla, že to musíme domyslet, a že to musíme začít prodávat včetně skla. Vznikly tak postupně i obaly na číše, které jsou jak v pytlíku, tak jen v tkaném kroužku na přání vinařů, aby šla na degustacích vidět barva vína. 

Koštovky, číše i štamprle na krku postupně začali nosit i lidé ke kroji, a to i v průvodech. Přeci jenom se jedná o výrobek, vytvořený původní technikou. Netrvalo tak dlouho a začali za mnou chodit členové různých folklorních souborů, zda by nešla utkat taška. Že jak chodí do průvodů, tak aby si měli alespoň kam schovat peníze a třeba deštník, kdyby začalo pršet, ale zároveň to nenarušovalo krásu kroje.

S nejnovějšími výrobky za poslední dobu přišel zeť, když řekl, jestli by nešla utkat bekovka, že se mu strašně líbí látka, která je příjemná. Se svou kamarádkou jsem dořešila střih a výrobek byl na světě. Nakonec s mojí dcerou vymysleli i tkané náušnice a manžetové knoflíčky.

Když ale vznikl nový výrobek, tak jsem netušila, zda se bude prodávat, či ne. V tomto se ukázalo, že mám vážně úžasnou rodinu a mít tři děti se opravdu vyplatí. Postupně děti nosily výrobky do školy a ukazovaly je svým spolužákům a kamarádům. Věděla jsem, co se komu jak líbí. V tomto byl mým pomocníkem v začátcích hlavně syn, který je nejstarší.

Dodnes musím říct, že mi členové rodiny vždy rádi pomohou a já jsem jim za to velmi vděčná. Díky nim také mohl vzniknout i tento e-shop, který mi vytvořila nejmladší dcera s partnerem.